9.3.

9. března 2012 v 15:43 | Natyna* |  my day.
Ahoj,
Tak další zápis. Díky za to, že to tady aspoň někdo navštěvuje.
Dnešek byl nudný. Jako každý den. Naštěstí se nestalo to, co jsem očekávala, čeho jsem se bála. Už je to dobrý. Přežívám.)
Achjo. Jak moc bych se chtěla změnit. Být jiná, sebevědomá, oblíbená, chytrá, krásná,..
Proč existuje tolik podělaných lidí? Omg. Ale směju se jim.D Trapáčci.
Už nebrečím. Přežívám, dnes se i usmívám.)

Nemám, co napsat, tak asi nějaký příběh...

...Vešla jsem do kabinky, sedla si a cítila slzy, které se mi koulely přes tváře. Měla jsem sevřený žaludek a srdce mi blo jako o závod. V hlavě mi vysela otázka "Proč?". "Proč, to udělal? Já mu věřila." Zavřela jsem oči, otřela si je a začalo se mi navalovat. Tak mě zklamal. Když někomu svěříte své tajemství a on ho začne vyřvávat po třídě. Tajemství, které někomu vyloudí úsměv na tváři a směje se mi, mně se z toho chtělo brečet, zvracet, utíkat pryč. Musela jsem utéct na záchod.
Sklonila jsem se nad mísu. Vlasy mě šimraly a něchtěla jsem si je pozvracet, tak jsem si je svázala. A pak jsem obsah svého skoro prázdného žaludku vyklopila do toaletní mísy. Bylo ale mi mnohem hůř. Zahrávala jsem si s myšlenkou, co mě v životě ještě čeká, zda s životem nemám zkoncovat.
Najednou se všechno zatočilo. Padala jsem dolů, v černé husté tmě.
Pak mi došlo, co se děje, kde jsem. Padala jsem dírou v zemi, jako Alenka. Kolem mě létaly různé věci. Pak jsem měkce dopadla na postel. Otevřela jsem své oči, jenž byly zavřené, protože jsem se bála, co uvidím. Věděla jsem, že musím snít, ale nechtěla jsem se probudit. Vešla jsem do místnosti s koláčkem "sněz mě" a lahvičkou "vypij mne". Věděla jsem, co dělat, ta pohádka mi byla nejblíž, znala jsem ji nazpaměť.
Procházela jsem Říší divů. Chtěla jsem si to všechno zapamatovat. Vždycky jsem si to tak představovala. Pak ale přišla jedna z karet, chytla mne a zatřásla se mnou.
V tu chvíli jsem se vrátila na WC. Všimla jsem si, že už nebrečím.
Vyšla jsem z kabinky a jednoduše vešla do třídy. Všichni na mě upřeli zrak. Šla jsem sebevědomě dál. Ale pak mě to opustilo a já se sesula na lavici. Ale oni se mi nesmáli. Dívali se na mě soucitně. Pak vstala jedna holka šla k NĚMU a dala mu facku. Srdce mi poskočilo, když ke mně přišla a obejmula mě. "Je to vůl," řekla a usmála se "Necháme ho, ať si to pěkně užije."
Ale ne všechny příběhy mají happyendy. Sedím tady u stolu a držím v ruce prášky. Mám je spolknout a nevrátit se sem nebo ne? Už jsem se rozhodla. Hodila jsem je do pusy a zapila je.
Podívala jsem se na zem. Změnila se v tmu a já opět padala do svého vysněného sna, kde na mě čekala radost, ta kterou jsem pociťovala, přitom, když mi tu pohádku maminka nebo tatínek četli, předtím než zemřeli při autonehodě. Tak mi chyběli. Dopadla jsem na postel, vstala a podívala se před sebe. Stáli tam. "Pojď k nám," řekl táta "Pojď k nám naše malá holčičko.". Podívala jsem se na sebe a uvědomila jsem si, že se asi zbláznil čas, byly mi 4 roky. Rozběhla jsem se k rodičům a společně jsem odešli do Říše divů, kde...
... jsme žili šťastně až do smrti.
nebo
...nás zajali a zabili.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 P. P. | 10. března 2012 v 10:49 | Reagovat

To je hodně dobrý:)
Ten konec je dobrej:D

2 Naty Naty | Web | 10. března 2012 v 11:14 | Reagovat

[1]: děkuju.)
si vyber, no,D

3 Jenyffer. Jenyffer. | Web | 10. března 2012 v 11:39 | Reagovat

Nepřežívej, žij!)

Ježiš.. ten příběh je tááák krásně smutný. A co udělala ta holka.. ach můj bože, píšeš tak  krásně! ))))

4 Jenyffer. Jenyffer. | Web | 10. března 2012 v 11:54 | Reagovat

Dobže, dobže, to si musím přečíst! :D ;)
Joo, necelej týden noo. :D :P

5 Yuu. Yuu. | Web | 10. března 2012 v 13:28 | Reagovat

mně se to nechce číst.:D přečtu si to večer jako pohádku na dobrou noc..:D hele,to máš dobrý že tě někdo navštěvuje,ale mě navštěvovali samí úžasní imaginární kámoši,kteří se semnou furt baví :D:DD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama