Hra na pravdu

13. března 2012 v 20:46 | Natálie, ta s těma rohama^^ |  my ideas.
Seděla jsem tam s nima v kroužku a všichni jsme se navzájem dívali do očí. Pak promluvil Michal. "Co si takhle zahrát na pravdu?". Ve mně samé to zaúpělo, protože jsem měla tolik tajemství. Nechci svým přátelům lhát, ale co když to skončí tak, že už přáteli nebudeme. "Klid, ještě nebyla položena otázka a ještě nic nehrajeme." ozval se hlas v mé hlavě. Ale bohužel Míša, Martin, Klér i Tom souhlasili. Nikdo se nezeptal . Ale ne, nebudu jim kazit hru, prostě to nějak zvládnu. Začala jsem já. "Tak... Koho se na něco zeptám?" hrála jsem si s nimi "Tomáše!" rozhodla jsem se. "Lhal jsi nám někdy?" otázka zazněla a všech pět párů očí se přemístilo na Tomáše. Ten se usmál a řekl "Proč bych měl lhát, beru vás jako rodinu. Ne, nelhal.". Srdce mi poskočilo a začalo prudce být, že jsem se divila, že nevyletělo z mého těla. Polkla jsem a styděla jsem se za sebe. Jak jsem jim mohla lhát? Nebylo by jednodušší, být k nim upřímná? Neměla jsem ale čas přemýšlet, protože hra pokračovala. "Tahle otázka je pro.. Míšu!" rozhodl se Tomáš. "Máš před námi tajemství?". Hluboce jsem přemýšlela, jestli nebude lepší, kdybych odešla na záchod a všechny vážné otázky by mě přeskočily. "Nemám!" řekl Míša "Vlastně jedno. Mám pro vás překvapení. Ale to se neříká!" čím dál víc jsem si uvědomovala, jací jsou skvělí přátelé, že si je nezasloužím. "..Já půjdu na zácho" pokusila jsem se říct, ale prudce se mi navalilo a já utekla na toaletu. Když jsem se vyzvracela, brečela jsem tam ještě 20 minut. Když jsem se podívala do zrcadla a zkontrolovala, jestli nemám červené oči, rozběhla jsem se k pokoji. Čekali tam na mě a vyděšeně se na mě dívali. "Jsi v pořádku?" "Není ti nic?" "Dobrý?" smršť otázek mě zavalila jako prudký vítr, který vás smete k zemi. Už jsem se rozhodla. "Jo, teda vlastně..." kousla jsem se do rtu a v duchu si dodala sebevědomí "nejsem v pořádku. Nemůžu už vám to tajit. Musím vám něco říct." sesula jsem se na postel a oni mě vystrašeně pozorovali. "Víte, neříká se mi to snadno, ale žiju v naprosté lži a vy," už jsem vzlykala "jste skvělí přátelé, nechci o vás přijít, ale moje tajemství mě tíží."
...
Když jsem jim to dovyprávěla a sledovala jejich obličeje viděla jsem v nich zklamání, smutek, ale ani záchvěv hněvu. Pak Michal promluvil. "Jestli je to pravda, uznávám, že je to... Jak to říct. No nečekal bych to. Ale pořád patříš do party. Pokud jsi tedy nikdy nelhala na svých názorech a ostatním." podívala jsem se na něj, se slzami v očích, neviděla jsem nic, jen to, jak všichni pokyvují. "Beru tě jako kamarádku, vždy jsi nám naslouchala, byla jsi vtipná... Měli jsme poznat, že se něco děje. A my tě z toho vytáhneme. Neboj. Ale musíš nám důvěřovat."
...
Teď, po třech letech hrajeme opět na pravdu. "Máš před námi tajemství?" ptá se mě Klér. "Už ne," usměju se a všichni se obejmeme. "Spolu všechno zvládneme, jasný?"

____________________________________________________________________________________
Blá, blá, blá, je to divný, ale to, co jim tajila si domyslete sami ;D
Chci jiný téma týdne!:D
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Any :) Any :) | Web | 13. března 2012 v 20:56 | Reagovat

pěkné

2 Lucie Lucie | Web | 13. března 2012 v 20:58 | Reagovat

Pekne jsi napsala ten pribeh :) dobre pises :)

3 e. e. | Web | 13. března 2012 v 22:02 | Reagovat

divný? skvělý! myslela jsem si chvíli, že je to podle skutečný události. :3:D

4 Lucie Lucie | Web | 14. března 2012 v 15:00 | Reagovat

nemáš za co:) tak to ti nezavidim ze jsi vstavala tak brzo. :D:D ..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama